Noc hučela ve větvích starých stromů

bezhvězdné nebe nad oparem luceren

přes koberec listů vracel jsem se domů

krokem co tichým o zem úderem

dech ses půllitrovou chutí srážel

mísil se se vzdáleným bitím zvonů

Ve vzduchu tála sladká vůně času

stín se světlem si po zdech hrál

nebylo v trávě slyšet hlasů

jimž by chodník mokrý naslouchal

ozvěn jen střešních oken v tmách

střežila před loupeží noční krásu

Za kamenným mostem zašlých věků

v moři temna za tůní světla

jak věčný herec monotónních štěků

jejž vlna zapomnění dávno smetla

mlčením zahalen co socha čekal

trpělivě, výhružně po způsobu reků

Stál jsem a u nohou se mi plazil strach

vzduchem jiskry okamžiků vlály

vteřiny beze slov sypaly se jako hrách

ač hodiny na všech věžích stály

kdyby okno v báni oblak zelo

plné hvězd by padlých bylo drah

Pak promluvil a jako hrana zněl ten hlas

jenž pomalu a přísně noc plnil slovy

v melodiích slabik plynul vyčítavý bas

chladné noty pravdy pleta do osnovy

tvoře píseň, jíž jsem nerad naslouchal

a po ní tísnivěji padlo ticho zas

Mlčel jsem a dlouho, přepečlivě volil věty

a bázeň rukou železnou sevřela mi ústa

nakonec jsem polemikou pohnul rety

má slova pohltila ticha propast pustá

v žilách syčela mi duše plná síly

když jsem iluzorní kroužil piruety

On cáry mlžné páry ovinutý naslouchal

pak z přítmí uslyšel jsem provždy naposled

jak se přelud příštích časů přísti jal

vlákna jinotajů splétal v tajuplný sled

jenž dodnes snů mých kraji běží

a pak se ztrácet v záři lampy započal

Jen co zmlknul, již nebylo se koho ptát

na chiméry absinthově trpkých rán

sochy v parku vzdechly, já se začal bát

a opět zvony, nyní blíže, co souzvuk hran

má chůze z krátkých kroků slitá

pryč mě nesla nekonečným městem spát